Pád

16. února 2017 v 16:59 | Vendy |  Povídky
Mou dnešní náladu skvěle vystihuje tato mini povídečka, kterou jsem právě zpatlala.

Výsledek obrázku pro mood abstract




Opatrně našlapuji, každičký kamínek si nejprve řádně prohlédnu, až potom na něj došlápnu.

Země lehce duní, s každým krokem to nabývá na intenzitě. Když vzhlédnu vzhůru, vidím tmavě rudou oblohu, na níž se občas mihne titěrný do běla zbarvený mráček podobný páře nad hrncem.

Stáhne se mi žaludek, ovšem neztrácím ostražitost.

Země stále duní, roste to na síle, kameny se začínají otřásat. A pak se to stane...

Povrch, na němž stojím, pukne. Tříští se jako okenní tabulka. Ohlušující rána. A pak už jenom ticho.

Ticho doprovázené mým hlasitým jekotem. Propadám se do hlubiny, do černočerné studené hlubiny, na jejíž konec nelze dohlédnout.

Již brzy mne obklopí hustá pokrývka takzvané tmy, nevidím si ani na špičku nosu.

A pořád padám, ztrácím naději, všechno mne opouští... Jenom letím níž a níž, do větší a větší hloubky.

Tma přede mnou i za mnou. Neexistuje nic jiného...

Pouze já a tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama